Kněz Jakub Deml se narodil dne 20.srpna 1878 v Tasově v rodině Jakuba a Antonie Demlových, v jedenácti letech mu zemřela matka a již jako student navštěvoval Otokara Březinu a právě na jeho radu se stal knězem, vysvěcen v roce 1902. Již tehdy začal publikovat své texty v časopisech. Známé je jeho přátelství se sochařem a mystikem Františkem Bílkem, s Josefem Florianem a jeho edicí Dobré dílo. První jeho knihou je Slovo k Otčenáši Františka Bílka, později začíná vydávat jeho souborné dílo. Je znám svou polemikou proti klerikalismu okolo Katolické moderny, dostává se do rozporů s brněnským biskupstvím a je penzionován, v roce 1907 je dočasně zbaven kněžské služby. Překládá z němčiny např. poesii R.M.Rilka, vydává knihu Notatur Lumina, Homilie, Exodus a Prorok. Po rozchodu s Josefem Florianem je ubytován v Babicích u Staré Říše, poté působí opět jako kaplan v Bystrci u Brna a je mu zapovězena publikační činnost i překlady. Krátce poté v roce 1909 je vyšetřován brněnskou konsistoří a je zbaven kněžské služby. Uchyluje se opět do Babic a píše texty Pro budoucí poutníky a poutnice a Moji přátelé.
V roce 1911 se stěhuje do Třebíče, vydává knihu Život ctihodné Kateřiny Emmerichové a seznamuje se s Josefem Váchalem, jenž ilustruje jeho knihu Hora proroků. Dále vychází knihy Mohyla, Rosnička. Stěhuje se do Prahy, kde vydává knihu Domů a Hrad smrti, rovněž s ilustracemi Váchalovými. V roce 1913 vychází jeho nejznámější kniha Moji přátelé,Tanec smrti.Později vycházejí další knihy: Miriam,První světla,soubor textů Šlépěje. V roce 1918 se seznamuje s vydavatelkou a mecenáškou Pavlou Kytlicovou, cestuje a nakonec v roce 1922 bydlí ve vlastním domě v Tasově-Bosně, kde žije až do své smrti. V roce 1929 je pensionován. Pokračuje ve vydávání Šlépějí, vydává knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, které svou otevřeností způsobí odpor veřejnosti i kritiků. V lednu 1932 umírá Pavla Kytlicová, Deml vydává knihy Katolický sen a Smrt Pavly Kytlicové, Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi a Pozdrav Tasova. V roce 1934 vychází Zapomenuté světlo, je censurováno a část nákladu úředně zkonfiskována. O rok později se seznamuje s Marií Rosou Junovou ,která se stane jeho pomocnicí a vydavatelkou. Vycházejí knihy Cesta k Jihu a Píseň vojína šílence, Rodný kraj, Oltář v poli, Pupava a Proč bychom se netěšili. Během okupace je mu zakázáno publikovat. Po roce 1946 je obviněn z kolaborace, později na zásah Vítězslava Nezvala osvobozen. A právě díky Nezvalovi mohou vyjít svazek textů Mohyla, Chléb a slovo a těsně před zákazem soukromých vydavatelství poslední báseň Demlova
K instalaci veledůstojného pána Josefa Martináska, faráře tasovského, blahopřejí děti. K sedmdesátým narozeninám je Deml jmenován konsistorním radou. V roce 1949 přijíždí do Tasova Nezval a nabízí Demlovi spisovatelskou penzi, Deml toto odmítá. Nesmí publikovat a stáhne se do ústraní. Umírá v třebíčské nemocnici 10. února 1961.