Popis
Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soud¬ce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře – kterému Čína oficiálně říká „škola“ nebo „školicí středisko“ –, svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: „Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna.“ A to není všechno. Pokud si vězeň chce uchovat alespoň malou naději na propuštění, musí „učinit doznání“ neboli přiznat se ke zločinům, které nespáchal, a přistoupit na potupnou hru, jejíž pravidla určují čínští věznitelé. A tak jestliže se Gülbahar po téměř třech letech, díky vytrvalému úsilí její dcery a po diplomatické intervenci francouzské vlády, nakonec podařilo z pekla čínského gulagu uniknout, byla nucena podstoupit to nejhorší ponížení… ————————– Gülbahar přišla v táboře málem o rozum. Utržila na těle i na duši rány a šrámy, které se již nikdy zcela nezhojí. Stále jí pronásledují běsy. Dnes se ovšem nebojí o sebe, ale o své blízké, kteří zůstali v Sin-ťiangu. Děsí se představy, že jednoho dne čínská policie zaklepe na dveře bytu její matky, sester, bratrů a přátel, kteří žijí v Číně. Bojí se, že budou jako ona vysly´cháni, uvězněni, mučeni, deportováni, že s nimi budou nakládat stejně jako s ní – jako se „zločinci“, s „teroristy“. Stejně jako ona mohou zmizet v táborech, přijít o svou lidskou důstojnost a s ní o všechny šťastné vzpomínky, vlastně o vzpomínky vůbec, a pomalu i o chuť žít. Gülbahar proto dlouho váhala, jestli má v knize vyjevit svou pravou identitu, nebo svou výpověď uveřejnit anonymně. Nakonec zvolila první možnost. Dospěla totiž k přesvědčení, že její dramatická zkušenost a strádání, které ve své knize líčí, jsou mimořádně cenným svědectvím, neboť odhalují světu skutečnost, kterou nikdo nechce vidět, které však budeme muset pohlédnout do tváře – čínskou genocidu Ujgurů. Gülbahar Haitiwaji se narodila roku 1966 ve městě Kuldža v Sin-ťiangu. Vystudovala na petrochemické univerzitě v Urumči. Po studiích pracovala jako ropná inženýrka v Karamaji. Se svým manželem Kerimem má dvě dcery, Gülchumar a Gülnigar. Od roku 2006 žila s rodinou v Paříži. Zatímco její muž a obě dcery získaly ve Francii status uprchlíka, Gülbahar si ponechala čínské občanství a ve Francii žila na základě povolení k pobytu. To se jí stalo osudným. Jelikož zůstávala občankou Čínské lidové republiky, a navíc neměla formálně ukončený pracovní poměr se svým někdejším zaměstnavatelem v Sin-ťiangu, nechala se chytit do pasti, kterou jí čínské úřady nastražily: když ji v roce 2016 vyzvaly, aby přijela na krátkou návštěvu do Číny a dořešila zde své pracovněprávní záležitosti, myslela si, že se po několika dnech bude moci vrátit do svého domova ve Francii. To se jí však podařilo až po téměř třech letech strávených ve vězení a v převýchovných táborech. Dnes žije s rodinou opět v Paříži. Gülbahařin manžel Kerim je místopředsedou Sdružení Ujgurů ve Francii.
